5 Beskydských vrcholů 2010

Posledním letošním extrémem byl závod 5 Beskydských vrcholů. A extréním se stal ještě dříve než začal. To, že jsem v červnu vysedával kvůli registraci u počítače až do půlnoci, to je už celkem klasika, ale abych sháněl sparinga v den závodu, to už bylo opravdu něco. Byl pátek ráno a zvoní telefon, hovor a zjištění, že domluvený sparing je nachcípaný a že se na závod necítí. Dostal jsem však od něj kontakt na jistého závodníka, který se ocitl v podobné situaci. Neváhal jsem ani chvíli a hned jsem ho kontaktoval. Po chvíli rozmýšlění a váhání jsme se nakonec domluvili, že spolu závod půjdeme, teda poběžíme. V průběhu dne jsme se dozvěděl o koho vlastně jde, Pavel Paloncý, účasník mnoha extrémů, který už se na 5bv na bednu postavil. Trochu se ve mě vzbuzovaly obavy jestli třeba budu stačit nastolenému tempu, ať třeba něco nepokazím nebo tak podobně. Čím víc se však blížil start, tím víc začla nervozita opadávat a já se pomalu začal těšit, že si konečně pořádně zazávodím, ukážu co ve mě je, a že třeba poznám jaké to je bojovat o ty nejpřednější pozice.

Kolem 20:00 hod dorážím spolu s kamarády na základnu letošního ročníku, která byla tentokrát na Čeladné, v místní tělocvičně. Následovala příprava, balení věcí a také setkání s Pavlem, který dorazil kolem půl deváté. Nezbývalo než se zaregistrovat, oznámit změny v týmu, vyslechnout si pár slov k závodu a čekat na start. Před 22:00 hod. klasika, pódium, obálky, obrazovka a odpočet času.

Dovídáme se první vrchol-je jím Lysá hora. Jako jedni z prvních vyrážíme směr Lysá, před námi jsou jen Tilaci, které tedy stíháme a věříme, že zvolili správný postup (v cíli se mi pak promítl v hlavě uplně jiný a lepší:-D) Nechci zde popisovat přesně do detailu všechny postupy, takže jen stručně, přes Novou Dědinu až ke Zbujovi, na Lukšinec a pak už rovnou cestou necestou přímo na Lysou. Drželi jsme slušné tempo a na Lysé jsme byli na 3. místě se ztrátou asi 15. min na první dva týmy, které zvolily úplně jiný postup a běželi opravdu ve velkém tempu! Vrcholem číslo dvě byl Gruník nad Horní Lomnou.

Vyrazili jsme tedy směr Visalaje-Bílý Kríž-Horní Lomná a Gruník, vrchol na který značka nevede, tudíž bylo třeba zapojit mapovací schopnosti. Tento přesun, byl pro mě celkem peklem, už cestou na Visalaje jsem myslel, že asi zdechnu, takovou krizi hned ze začátku závodu jsem ještě nikdy neměl. Spaní, sraní, v žalůdku atomové reakce, tak to všechno jsem trpěl až po Gruník! Celý tento přesun však opět ve slušném tempu a dohledávka kontroly na vrcholu proběhla taky celkem v klidu. Kontrola zde, byla štědrá (coca-cola mi hodně bodla), oznámila nám, že jsme stále na třetím místě a také nám prozradila další vrchol nevrchol- Smrk-sedlo. Vše bylo v pohodě, věděl jsem přesně kde a jak se tam dostat, jen nás trochu potrápila orientace na Gruníku. Potrápila nás teda trochu více, bylo z toho více než 45 min hledání cesty z výsledkem, že jsme se ocitli asi 3x opět u kontroly. Gruník, později s přívlastkem zasraný nás stal čas, propad na 7. místo a taky trochu rána na psychiku. Řekli jsme si však, že nejsme ještě ani v půlce, a že nezbývá než ztrátu zkusit dohnat a bojovat o třetí flek.

Při cestě na třetí vrchol jsme se museli vracet podstatný kus cesty po té samé cestě, kterou jsme přišli a tímpádem jsme se museli míjet s týmy které na dvoju teprve šly, což nebylo moc příjemné. Tempo se nám dařilo držet celkem hodně slušné a v duchu jsem si říkal kolik asi doženeme týmů a jak velká bude ztráta na třřetí místo. KOlem půl osmé jsme byli v sedle, kde jsme se dověděli, že jsme čtvrtí, se ztrátou asi půl hodiny na třetí Tilaky a také další vrchol, kterým byla Vysoká.

Přesun na Vysokou, vrchol kousek od Bumbálky byl zdlouhavý a už celkem nudný, vidina třetího místa nás však hnala kupředu. Na Vysoké se dovídáme další vrchol, byl jím Radhošť. Více než 40 minutová ztráta na třetí Tilaky už byla moc, a proto už jsme dál zvolili klidnější tempo, rozhodli se pohlídat si čtvrté místo a v pohodě se dostat do cíle.

Z Vysoké před Bečvy (kde jsme už dost zewlili, nakupy frgálů, kofoly atd), dále kolem sochy Radegasta až ke kontrole na Radhošti. Odtud už to byl do Čeladné v podstatě kousek, který ale bolel. Sestup do Ráztoky a následný přesun, který byl mimochodem celý po asfaltu byl tím správným závěrem tohoto extrému. Někdy před pátou hodinou dorážíme na základnu jako celkově čtvrtý tým!