- Odjezd z Frýdku-Místku ve 14 hod směr: Brno - Praha - Plzeň (v Německu kolem 22 hod, před Karlsruhe nocování pod širákem u auta, hned první noc jsme někdy kolem 1 hodiny chytli déšť a narychlo museli stavět stan)
- druhý den ráno v 8 hod. opět na cestě směr: Karlsruhe - Basel - Bern - Ženeva - Martigny - Aosta a v 16 hod. výchozí místo na Gran Paradiso vesnice Pont -je to malá osada (1 960 m.n.m), která navíc není nikde po cestě z Aosty označena, takže jsme trochu bloudili, je třeba odbočit na Arvier a pak pořád dále. Pont se pozná jednoduše, je tu konec sjízdné silnice, velké parkoviště, kemping, obchod, hotel a informační středisko.
Zde jsme se setkali s celou naší skupinou, která jela nezávisle na sobě. Následovala trocha odpočinku po několika hodinách strávených v autě, přebalení věcí a jídla na následující dny v kopci a v 17:15 hod. jsme všichni vyrazili na asi 2 hodiny dlouhý trek. Nejdřív přes parkoviště, pak po lávce na druhý břeh říčky Sevia. Zde proti proudu chvíli po rovině, pak začíná chodník v serpentinách stoupat, začínají se otevírat fantastické výhledy na okolní kopce. Tato cesta nás dovedla na chatu Vittorio Emanuele (2732 m.n.m). Zde jsme měli v plánu přenocovat (noc zde vyjde na 10 Euro) a ráno vyrazit na vrchol Gran Paradisa.

Ráno v 5:30 hod. sraz před chatou, snídaně, třídění věcí (spacák, karimatky atd. jsme nechali u chaty) a v 6 hod. jsme společně vyrazili. První část vedla po kamenném poli a po zhruba hodině jsme došli k ledovci, zde je třeba nasadit mačky. Místy strmé stoupání nás dovedlo přibližně za 3 a půl hodiny k vrcholu. Vrcholek je skalnatý a za hezkého počasí také dosti frekventovaný, místy jsou zde obtížnější úseky (do II.stupně UIAA) a je třeba dávat pozor na vyhýbání s ostatními turisty. Ve vrcholových partiích jsme se zdrželi a kochali nádhernými výhledy asi hodinu. Poté následoval návrat k chatě Emanuela, zde krátký odpočinek a sestup až do Pontu, kde jsme se po 2 dnech v řece umyli a kousek od parkoviště přenocovali.

Ráno v 9 hod. přesun autem do Chamonix, městečka na úpatí masívu Mont Blancu. Zde jsme dorazili někdy kolem 12 hod., zaparkovat zde byl tvrdý oříšek, auta parkovala všude možně a většina parkovišť byla obsazená. Nakonec jsme našli místo na parkovišti, na kraji města a šli prohlídnout centrum. Centrum Chamonix je velmi frekventované, je zde hodně restaurací, obchodů se suvenýry, a také nespočet obchodů s outdoorovým vybavením (zde jsem také strávil nejvíc času). Následoval přesun do nedalekého Les Houches, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna jela lanovkou v 17:30 hod., ta druhá spala na parkovišti u auta a vyrážela druhý ráno (lanovkou a pak vláčkem). Já jel s první skupinou, cesta lanovkou do Bellevue trvala pár minut, odtud jsme se vydali podél kolejí ke staré stanici zubačky, kde jsme nocovali.

Ve středu jsme se měli všichni setkat na chatě Gouter. Od staré stanice zubačky jsme vycházeli ráno kolem 7 hod., během asi 40 minut jsme došli na konečnou stanici zubačky Le Nid d Aigle (2372 m), kde jsme posnídali (kousek odsud byla voda, pro přípravu čaje a pití na další cestu) a vydali se dál k chatě Tete Rousse (3167 m), cesta sem není nějak náročná, jde se po kamenném chodníčku, který místy prudce stoupá, ve vyšších partiích pod chatou už se objevuje sníh. Na chatě následoval odpočinek, občerstvení a teplý čaj před závěrečným úsekem na chatu Gouter, která byla sice nadohled, ale cesta k ní vypadala dost náročně . Od chaty Tete Rouse jsme tedy pokračovali po ledovci přes skalní žebro až k pověstnému kuloáru. Jde o úzký žlab, který je nutné opatrně, bez zdržování a po jednom přetraverzovat. Už při prvním pokusu přejít na druhou stranu nám kuloár ukázal, že opatrnost a hlavně horo přilba na hlavě jsou samozřejmostí, protože zde padají kameny a to jakože opravdu, dost a často. Uvolňují se samovolně nebo také s přispěním řady turistů výše nad vámi. Za kuloárem se prudce stoupá po skalnatém hřebeni, horní usek pod chatou je odjištěn ocelovými lany. Cesta z Tete Rouse na chatu Gouter mi trvala 2:15 hod, přitom je třeba počítat s vyhýbaním se turistům, kteří jdou shora a také stím, že zde potkáte hodně Čechů a ptáte se jak je nahoře, jestli se dostali až na vrchol, na počasí atd. Za chatou Gouter už se nachází ledovec a je zde místo pro stany. Záhraby už zde byly, takže jsme chytli místa a postavili stany. Počasí bylo vcelku dobré, nebylo sice uplně jasno, ale výhledy byly nádherné. Spát se šlo brzo, někdy kolem 19 hod., budíček měl být v 1 hod. ráno a kolem 2 hod. se mělo jít na vrchol.

Tento den byl zlomovým celé naší výpravy! Už kolem půlnoci začal foukat silný vítr a k němu se přidalo sněžení, místy zmrzlý déšť. V 1 hod. ráno bylo jasné, že se nahoru nepůjde. Silná vichřice spolu se sněžením, dala naším stanům pořádně zabrat. Ze stanu jsme byli asi 3x venku, odhazovat sníh, protože se prostor uvnitř pomalu ale jistě s přibývajícím sněhem začal zmenšovat. Jeden stan z naší skupiny, to dokonce úplně zničilo, takže museli jeho dva členové sebrat svoje věci a jít se schovat na Gouter. Takovou noc jsem ještě nezažil, ze spánku nebylo nic a myšlenky na vrchol byly skoro pryč, když jsme ráno vylezli ze stanu a venku plno nového sněhu, vítr a viditelnost téměř žádná. Nastaly chvíle rozhodování co a jak dál!!! Většina lidí balila stany a vypadaloto, že nebudou čekat a půjdou dolů. A taky že jo, cestovky, a skoro všichni lidi pod Blancem šli dolů. Předpověd na další den byla špatná, počasí se také tvářilo tak, že se asi nezlepší, a tak se po celkem dlouhé debatě a rozhodování sebrala i skoro celá naše skupina a rozhodla se pro sestup. Na chatě Gouter jsme zůstali z naší výpravy 3 (já, Radim a Eva Chlopčíkovi) a skupinka Poláků. Naše myšlenka byla vcelku jasná, jeli jsme takový kus a hned to nevzdáme, buď se počasí zlepší a půjdeme druhý den nahoru nebo bude hnusně a sestoupíme. Celý den byl o čekaní, každý se bavil různě, někdo hrál karty, šachy někdo scrable a já jsem dospával neprospanou noc ve vichřici. Nocování bylo tentokrát na chatě, kde se k večeru sešel slušný počet lidí a nezbývalo než doufat, že se počasí umoudří a ráno vyrazíme na vrchol.

Někdy kolem 1:45 hod. se jeden ze skupinky Čechů, kteří spali vedle nás šel podívat ven. Po chvíli přišel a my všichni s napětím čekali co řekne, zazněla věta: Je to dobré, jdem nahoru. Asi kolem 2 hod. jsme vstali, začali vařit, kontrolovat věci, v chatě byl vcelku chaos. Ve 2:45 hod. vyrazila skupina asi 30 lidí s čelovkama směrem k vrcholu. Ze začátku byla cesta trochu prošláplá, ale asi po 45 minutách přišlo stoupání a lidi vpředu začli panikařit, protože cesta už zde prošláplá nebyla. Nejdřív nastoupil borec s gps, který však taky daleko nedošel. Pak se ovšem vyřítily dvě skupinky v čele s horskými vůdci ze Španělska, kteří dovedli v podstatě všech asi těch 30 lidí až do vrcholových partií. Někde nad bivakem Vallot už se začlo rozednívat, začaly se otevírat nádherné výhledy na okolní kopce. S postupným stoupáním už jsem začal trochu pociťovat výšku, žádné větší problémy, tělo šlapalo dobře, jen už nešlo jít v nějákém tempu. V 7:15 hod jsme stanuli na vrcholu, byla už zde skupinka již zmiňovaných Španělů jinak nikdo. Počasí vrcholové(sice zima a vítr, ale to tam nahoře není nic neobvyklého), výhledy fantastické a pocity úžasné, 20 minut na vrcholu.

Budíček někdy před 7 hod. ráno, balení věcí do auta a nonstop jízda s menšími přestávkami až domů do ČR, kde jsme dorazili někdy kolem 22 hod.