Pražská stovka 2010

(foto erasport.cz)

Po závodě 5BV jsem si řekl, že to byl poslední letošní extrém, můj sportovní duch byl ovšem po několika týdnech proti, a proto jsem se rozhodl, že si udělám výlet a zkusím si terénní ultramaraton Pražská stovka a posbírám body na Ultra Trail du Mont Blanc, kde bych si rád v nejbližší době zazávodil.

Počasí vypadalo dost kalamitně, a tak jsem se vydal na dalekou cestu do Mýta už v pátek brzy dopoledne vlakem z Frýdku-Místku. A cesta to byla opravdu záživná, z Ostravy do Prahy jsem celou dobu stál, rychlík byl přeplněný, ale aspoň jsem měl vedle sebe milou dámskou společnost, takže cesta uběhla docela rychle. V Praze na Hlavním nádraží jsem strávil čekáním na vlak v přeplněné hale asi hodinu a půl. Blížila se šestá hodina a na světelné tabuli se konečně objevil rychlík na Plzeň, kterým jsem měl jet do Mýta. Na nástupišti jsem viděl už pár lidí, kteří vypadali jakože by to mohli být stovkaři. V rychlíku jsem přisedl ke skupince dvou kluků a jedné holky a dali jsme se do řeči. Taky jeli na do Mýta, takže už jsem byl v klidu, protože jsem věděl, že se snad neztratím. V Hořovicích jsme přestoupili z rychlíku do nerychlíku, který nás měl zavézt až do Mýta. V Hořovicích už přistoupili další stovkaři a ve vagóně bylo celkem veselo. Největší sranda však přišla poté, co vlak po pár minutách zastavil, čekal a pak se rozjel dozadu a pořád jel a jel. V tom přišla průvodčí a s úsměvem na rtech nám oznámila, že jsme vjeli do úseku kde není elektřina a vlak musí zpět do Hořovic, kde se musí nabít a pořádně rozjet. No všichni jsme na to koukali jako diví.

Kolem 20 hod jsme dorazili do Mýta, prdel světa, zima, mráz plno sněhu a vedle nádraží tabule, kde jsem zahlídl nějáký plakát na diskotéku u Štochlů. V tom se mi promítlo v hlavě, že právě tam by měl být start. Všichni jsme se tedy vydali rovnou za nosem a po pár minutách jsme u restaurace. Bylo tam dost veselo, pár lidí už hodně v náladě, pilo se tam, tancovalo, a tak se pro jistotu ptám servírky jestli se zde má opravdu konat Pražská stovka. Odpověď byla jasná: ano, ale organizátoři ještě nepřišli. V tom ke mě přišel kamarád Honza Martyčák se kterým jsem byl domluvený, že se zde potkáme. Nezbývalo nic než si sednou, dát si něco k pití a čekat co se bude dít. S přibývajícím časem začli přicházet další a další účastníci, mezi nima i Marek Navrátil, kterého jsem znal tak trochu z 5BV a z výsledků Adventure Race. To jsem ještě netušil, že spolu absolvujeme celý závod, prohodili jsme jen pár slov ohledně map a trasy a já se šel pomalu chystat na závod. Organizátor Olaf Čihák dorazil trochu se zpožděním a díky bezmála stovce účasníků se start posunul na 23:30 hod. Celá zhruba 120 kilometrová trasa byla rozdělená na dvě části, noční a denní, na každou část jsme dostali jeden itineriář, na kterém byl rozpis trasy a místo na razítka od kontrol.

Start byl pro mě hodně netypický, vyšel jsem ven s taškou, kterou jsme si chtěl nechat odvézt do cíle, načež se ozvalo, kdo dostane razítko, může vyrazit. Rychle jsem z kapsy vytáhl papír, na kterém byla rozepsaná trasa a co nejrychleji jsem se cpal pro razítko. Byl tam celkem nával, každý chtěl co nejrychleji vyrazit, přes zástup lidí jsem se po chvíli prodral a po rychlém orazítkování jsem vyrazil vstříc 119 kilometrové trase. Po pár metrech doháním Marka a jednoho poláka a běžíme společně. Zjišťuju, že před námi běží ještě Ukrajinci jinak nikdo. Všude tma , sníh a mráz, cestičky moc neprošlapané to byla teda sranda!

Následoval náročný postup: Mýto, U Štochlů – Mýto, žst – Pod lesem u Mýta (K 1) – Medový Újezd – Holoubkov, žst – Holoubkov, odbočka k žst (K 2) – Trhoň (K 3) – západně od Hůrek - Žďár, u bývalé chaty (K 4) – Hůrecká cesta – Bábovka (K 5) – Strašice, U Libuše BUS – Strašice, rozcestí – Na Amerikách – Těně – Zaječov – Svatá Dobrotivá – Kvaň – Pod Hlavou (K 6) – Chaloupky – Záskalská, přehrada (K 7) – Mrtník – U Krejcárky, rozc. – Podluhy – Felbabka – Ostrý (K 8) – Pod Ostrým – Na Bělidle – Lhotka, rozcestí – Plešivecký hřeben (K 9) – Nad jezírkem – Bezdičky, rozc. – Běštín – Hostomice, náměstí, rest. Záložna (K 10, zde to byla polovina závodu a dostali jsme druhý papír s itineriářem závodu)

Celá tahle trasa ve sněhu a ve tmě s čelovkou. Noční etapy jsou náročné v tom, že se člověk musí hodně koncentrovat na orientaci, sledovat značky, prostě být pořád ve střehu. Po celou dobu běžím s Markem, Polákem Ireneuszem Walugou a ze začáku se s náma držel ještě jeden Čech a Tomáš Svoboda, kterého znám z Lysacupu. Po asi 40 kilometrech přichází mírné stoupání a v dáli vidím tři čelovky, byli to Ukrajinci!!! Vyrovnaným tempem jsme dotáhli vedoucí trio a nějáký čas jsme byli na čele všichni. V jednom úseku se pole roztrhalo, oddělil se Polák, Ukrajinci běželi spolu a já s Markem jsme volili taky jiný postup. V Hostomicích v rest. Záložna, kde byla polovina závodu a kontrola jsme dobíhali osamocení, uvnitř však byli všichni Polák i Ukrajinci. Když nás viděli vystřelil Polák s Ukrajincem kupředu, ostatní dva tam seděli a vypadali, že mají dost. Moc jsme se zde nezdržovali, doplnili jsme tekutiny dali Redbull a vyrazili jsme vstříc druhé polovině závodu, která vypadala takto:

Hostomice – Nouzov – Barvínek – Studený vrch, rozhledna (K 11) – Trnovanská cesta, sedlo – Jelení Palouky – Stožec – Na Soudném, Vrážky – Rachota – Halouny, nad obcí – Halouny, restaurace (K 12) - Halouny, rozc. – Jezírko (K 13) – Babka, odbočka – Babka, vrchol (K 14) – Babka, odbočka – Pod Strážným – Řevnice, lesní divadlo – Řevnice, náměstí, rest.U Rysů (K 15) – Řevnice, lesní divadlo – U trojáku – U Šraňku – Červená hlína – Černolická mohyla (K 16) – Černolické skály – Pod Kamenem – Jíloviště, MHD – Jíloviště, motorest, restaurace (K 18) – Nad Strnady (K 19) – Praha, baně, MHD – Praha, Zbraslav, most Závodu Míru – Praha, Zbraslav, nádr.ČD – Praha, Závist, začátek cyklostezky – Praha, komořany (K 20) – Praha, Nádraží Modřany – Praha, poliklinika Modřany – Modřanská rokle – Modřanská rokle, svah (K 21) – Praha, Modřany, ZŠ Prof.Švejcara (CÍL).

(foto Olaf Čihák)

Tato denní část už taková sranda nebyla! Úseků kde se dalo běžet bylo málo, cesta vedla většinou lesem, kde byla sice někde běžkařská stopa, ale i tak stály přesuny mnoho sil. K tomu se ještě přidaly takové dvě místa (tuším že to bylo Jezírko a Černolická mohyla ) kde jsme ztratili tak hodinu času hledáním kontroly. V prvním případě jsme hledali a hledali, až nám to nedalo a z telefonátu jsme se dozvěděli, že se zde nestihla umístit. V druhém případě byla kontrola umístěna trochnu jinde než se opravdu mohyla nacházela. Tohle všechno náš čas trochu pohoršilo, a když jsme se dozvěděli, že ztráta na první je velká a za námi je také díra nebyl už moc morál to někam hnát. Čím víc se blížila Praha, tím víc se také začlo stmívat, odhad o tom, že čelovku už podruhé nepoužijem byl špatný. Vcelku už hodně roztřískaní jsme ještě v Praze trochu pobloudili, než jsme našli cyklostezku, a pak už to bylo do cíle kousek. Kousek, kdy jsme ještě museli šplhat do kopce Modřanské rokle, sklonem srovnatelným se severní sjezdovkoku na Lysou už dost bolel, ale tyhle okamžiky k těmto závodům prostě patří. A v cíli? Vybojovali jsme s Markem dělené 3.-4. místo a pocity? únava, radost, ale hlavně spokojenost, že jsem to zase zvládl, bojovat na špici:-) Tak zase možná příští rok.