Slezský maraton - salomon-run den

Podobných akcí u nás v ČR moc není, existuje sice Beskydská sedmička, seriál závodů Horská výzva, ale to všechno jsou závody dvojic, které se od závodů jednotlivců dosti liší. Chyběl tady ten pravý horský maraton, na kterém by mohli poměřit síli všichni ti, kteři mají radí běh v horách, ať už se jedná o vytrvalostní špičku nebo pouze o hobíky. Když však přišel Honza Weber s myšlenkou horského maratonu jednotlivců - Slezského maratonu, měl jsem velkou radost, protože jsem tušil, že by mi tohle mohlo hodně sedět. Přece jen, když se běží ve dvojici musí se víc spolupracovat, přizpůsobovat se tempu atd. , zatímco v závodě jednotlivců předvede člověk všechno co v něm je, běží sám za sebe.

Už dlouhou dobu před startem bylo jasné, že se zde sejdou hodně dobří běžci, ze startovky se dali vyčíst vynikající běžci, reprezentani v Adventure Race, běžkaři, orienťáci...A taky, že se na startu všichni sešli, cca 160 závodníků vyběhlo v sobotu ráno z Dolní Lomné, vstříc náročné beskydské trase. Můj cíl byl jasný, nepřepálit, běžet s rozumem a poprat se o co nejlepší umístění. První metry po startu z mého pohledu hodně klidné, čekal jsem nějaké uprchlíky (takoví ti přemotivovaní, kteří prostě valí co to dá a pak zvadnou), ale ono nic, všichni v klidu, a tak nastala situace, že jsem po asi cca 2 km běžel po boku Ládi Sventka skoro osamocen. A běžel jsem celkem s respektem, protože vím, že Láďa je velký a zkušený běžec, vyhrál loni Lysacup, běhá maratony a má hromadu zkušeností. Na Kozubovou dobíháme s mírným náskokem, poté dlouhý seběh, prudká zatáčka doleva a valíme co to dá, jenže najednou značení nikde, dalo se někde odbočit? asi jo protože tu nic nevede, po chvilce na nás křičí kluci co nás dohnali, že odbočka je trochu níž, no co menší kufr, zato jeden jediný v celém závodě. Značení bylo jinak hodně dobré a dalo se opravdu běžet a nepřemýšlet nad tím, jestli mám odbočit tady nebo tady.


Zpátky k závodu, snažili jsme se s Láďou držet tempo a tak trochu si pomáhat, já byl trochu lepší v sebězích, Láďa zase bezkonkurenčí v kopcích a po rovině jsme to valili hodně slušně, až jsem si říkal, jestli tohle vydržím. Za náma pořád nikdo, přicházi první a jediná občerstvovačka, zde bylo hlavní cílem zdržet se co nejmíň a to se taky povedlo, minutka na pití a běžíme dál, prudký seběh po louce a následně dlouhý táhlý výběh, už po několikaté, ideální profil, kopce byly dlouhé a táhle, skoro všechno jsme do této doby odběhli. Pak ovšem přichází menší krizovka, záhadným způsobem se mi ucpává camelback, půl hodinku to nechávám bez povšimnutí, ale při pomyšlení kolik toho ještě předemnou je, musím zastavit sundat bágl a nějak to spravit ( neumím běhat bez toho, aníž bych se pravidelně hydratoval), vše se sice daří, ale Láďa mi utíká a v táhlém stoupání získává náskok, snažím se to stáhnout, ale nohám se už moc nechce...


Pod Malým Polomem, nehorázné sračky, bahno, voda, běžím zde však hlava nehlava a k mé radosti vidím Láďu v jednom seběhu podemnou. Zásadním místem byl však jeden prudký kopec u Velkého Polomu, který snad utkvěl v paměti každého, kdo zde běžel..Tady už se táhnu jako smrad a dostávám zde docela velkou psychickou ránu, protože mě zezadu někdo dohání a buší si ten kopec jako by nic a ještě se v poklidu se mnou baví! Mám docela nahnáno, protože vůbec nevím jak to za mnou vypadá, mám to už jen pár kiláků do cíle a bramborový ani pátý rozhodně být nehodlám...

Poslední kilometry jsou už hodně o hlavě, snažím se držet tempo, chvilkama pořád vidím soupeře předemnou, ale zrychlit už prostě nejde. Posledních cca 800m do cíle je nekonečných, klušu a přitom sonduju situaci za mnou, posledních 350 metrů už vím, že mě nikdo nedá, a tak dobíhám na 3. místě v čase 3:48.31 hod do cíle na Skalce. Pravda, na první místo nějáká ta minutka chyběla, ale i tak velká spokojenost a radost ze zúročení tréninku!


Poděkování patří Honzovi Weberovi za zorganizování skvělého závodu a dále také mým sponzorům Salomon a Suunto!!!