The North Face®Transgrancanaria 2014

Myšlenku startovat na Transgrancanarii jsem měl v hlavě už docela dlouho, takže nebylo nic jednoduššího než se zaregistrovat, odhodlat a naplánovat cestu . I když to vypadá jako velká cesta do světa není tomu tak. V dnešní době levných letenek se dá na Kanáry doletět celkem levně a život na ostrově není mimo sezónu vůbec nákladný.

Ve čtvrtek 27.2 jsem tedy odlétal z Berlína spolu s Paloncem, Laďou Sventkem a jeho přítelkyní směr Gran Canaria. Zde jsme se později ještě potkali s Honzou Bartasem, Kubou Řídelem a Danem Orálkem, takže jsme utvořili takovou malou českou výpravu, která zde měla zabojovat o co nejlepší umístění v konkurenci běžců z celého světa, jelikož závod je řazen do nové světové série Ultra Trail World Tour.

V pátek prezentace, předzavodní příprava a přesně o půlnoci start tolik očekávaného závodu! Nebylo vůbec jednoduché vymyslet taktiku nebo nějakou vhodnou strategii, protože světová konkurence je úplně někde jinde, než my, obyčejní běžci z ČR. Volba tedy padla držet tempo nejlepších žen, protože ty dokážou běhat výborné časy a dokáží se umístit v první dvacítce celkového pořadí což měl být můj vysněný výsledek. Času před závodem sice moc nebylo, ale celkem v poklidu jsem se stihl připravit a dokonce i trochu prospat.

Start byl připraven na půlnoc v severní části, v městečku Agaete, na opačném konci ostrova, kde nás měly dovést autobusy. Cesta to byla tak na hodinku, opět trocha spánku a posledního odpočinku před startem. Panovala dobrá nálada, a nebýt Španěla, který mě v autobuse poblil, bylo by to naprosto super. Zdejší počasí mě trochu zaskočilo, bylo dost chladno a navíc začínalo pršet!

Start proběhl celkem v poklidu přesně o půlnoci a hned po prvních metrech do toho začala většina poradně šlapat. Podařilo se mi rozběhnout závod vcelku rozumně, takže jsem si to opět naplno užíval. První kilometry se se mnou držel také Dan Orálek, takže jsem byl plný očekávání co předvede. Asi po půl hodině se mi podařilo dotáhnout Nurii Picas, jednu z nejlepších běžkyň ultra, což bylo jedním z mých prvních cílů. Spolupráce s Nurii však trvala jen asi necelé čtyři hodiny, protože pak mi v jednom ze seběhu jednoduše utekla…
Terén byl místy bahnitý, z kopce do kopce a ve spojení s běhatelnými úseky to pro mě byla ideální zábava. Celou dobu místy také vydatně pršelo a byla dost hustá mlha, což tomu dávalo tu správnou atmosféru. Občerstvovačky jsem řešil opět velice rychle bez ztráty zbytečného času. Tady jsem opět získával asi nejvíc, protože někteří zde ztráceli opravdu hodně času. V jednom ze seběhů mě dohnala brazilská kráska Fernanda Maciel, kterou si moc dobře pamatuji z loňského CCC kolem Mont Blancu. Takže jsem se snažil opět o udržení tempa s průběžně druhou ženou, což se mi po většinu času docela dařilo. A když mi Fernanda někdy někde utekla, hravě jsem ji dohnal díky rychlé občerstvovačce, kde se zdržovala celkem dlouho.
Zhruba v půlce závodu se totálně změnil ráz krajiny, najednou všude kameny a skalnaté kopce okolo, jako bych vběhl do úplně jiného světa. Sobotní ráno prostě stalo za to a na podobné okamžiky se nezapomíná. První sluneční paprsky také dávaly tušit, že bude teplo, hodně teplo. Závod mě najednou začal bavit ještě víc než na začátku a jak to rychle ubíhalo, blížil jsem se už k nejvyšším vrcholům ostrova, nejdřív Roque Nublo a po proběhnutí Garanonu, občerstvovačky na 80 km, jsem začal stoupat prudkým svahem na Pico de las Nieves.

(foto revistatrail.com)

V této časti závodujsem se také dozvěděl něco víc k mému umístění, protože do té doby jsem to vůbec neřešil, jen jsem věděl, že se stále posunuju dopředu a nikdo mě nepředbíhá. V Garanonu jsem byl na cca 25. místě, což mi dávalo velkou naději na dobré umístění, protože to nejtěžší už jsem měl mít za sebou a následující část už měla být spíše z kopce. V odpoledních hodinách bylo úmorné vedro, které mi dávalo pořádně zabrat a spotřeba tekutin byla dost velká, naštěstí byly občerstvovačky zhruba co deset kilometrů, takže se to dalo přežít a držet stále dobré tempo, které by mi zaručilo ještě lepší umístění. I když už to mělo být spíše z kopce, našly se tady i krátké a prudké pasáže do kopce. V jednom podobném kopci se mi také podařilo utéct Fernandě a v následném seběhu jsem dohnal ještě několik soupeřů, kteří však zmobilizovali síly a byli odhodlaní bojovat až do konce. Posledních dvacet kilometrů jsem si tedy užil na stoprocent, protože každé umístění kolem dvacátého místa by pro mě bylo ohromným úspěchem. Seběh na předposlední občerstvovačku jsem běžel hlava nehlava a asi jsem i dost riskoval, protože terén byl opravdu těžký, ale podařilo se mi předběhnut několik běžců. Obtížnost ještě násobila přítomnost závodníků kratších tras, takže se všichni mezi sebou motali a úplně jsem ztratil přehled o tom kdo je můj soupeř a kdo běží jen nějakou kratší trasu. Poslední kilometry do cíle byly už totálně na palici, trať vedla vyschlým korytem řeky, které bylo vyskládáno kameny a běh na takovém podkladu byl po 120 kilometrech velice těžký a každy krok nesmírně bolel. Maják v Maspalomas a cíl, konečně cíl! Čas 17:27 hod a 20. místo jsem vůbec nějak moc neprožíval, byl jsem totálně vyřízený a neschopný jakékoliv činnosti. Nebýt Palonce a Dana Orálka, který mě autem svezl do našeho ubytování, tak bych tam možná seděl doteď.

S odstupem času mám samozřejmě obrovskou radost, protože se mi podařil super výsledek a dokázal jsem držet tempo nejlepších žen, a i když mi ta nejlepší utekla, je to pro mě další motivace k tréninku. Dlouho, moc dlouho jsem si nesáhl na dno tak moc, jako tady na Gran Canarii a celé je to pro mě další obrovskou zkušeností do budoucna.

Celý závod jsem se opět mohl spolehnout na špičkové vybavení od firmy Salomon, skvělé kompresní návleky od SLS a bezkonkurenční čelovku Petz Nao, čímž samozřejmě děkuji všem svým partnerům.