Salomon Zugspitz Supertrail

Když jsem si v zimě plánoval na jaké závody letos pojedu, byla Zugspitze jasnou volbou. Je to docela blízko (asi 8 hodin autem tady od nás z Moravy), chystalo se zde dost našich běžců, ale hlavně to měla být moje první velká zkušenost se zahraničním ultra. Bylo zde na výběr ze tří tratí, Ultra(100km), Supertrail (68,8km) a Basetrail (35,9km), vybral jsem si tu prostřední Supertrail, zdála se mi více běžecká a vzhledem k mému závodnímu programu mi to sedělo i do plánu. Dlouho jsem studoval výsledky minulých ročníků, časy byly rychlé a startovali zde opravdu dobří běžci, dost věcí jsem také probral s Tomem Rybářem, který zde loni startoval, takže by se dalo říct, že jsem docela veděl, do čeho jdu.



Ještě cestou do Německa nás provázely tropické teploty, předpověď na víkend však napovídala chladnější počasí s trochou deště, ideální podmínky pro takový závod. Ubytování, prezentace, úvodní párty, krátké proběhnutí, všechno v klidné atmosféře, žádné stresy a problémy. Obvykle mám před nějákým podobným závodem aspon trochu stresu, ale tady nic, večer před závodem klidné spaní, ráno žádná sračka a docela jsem se i hodně těšil a najednou...Přišli jsme s Jirkou Martikánem v sobotu ráno k autobusům, které vozily závodníky na start do Leutasche a organizátor chtěl po nás nějáký tiket. Pohoda a klid byl najednou pryč, žádnej tiket jsme neměli, utíkali jsme na prezenzaci, tam už žádné neměli, prostě smůla s tím, že máme jedině zkusit přidat se k někkomu do auta. V bezradném stavu jsme se ptali každého kdo byl u auta, jestli tam náhodou nejede, bohužel nikdo. Byl už jsem docela smířený s tím, že se vratím na pokoj a tam se hanbou spláchnu do záchodu, protože takovou amatéřinu jsem ještě nezažil. Byl jsem totiž přesvědčen, že když si zaplatím startovné bude v tom i ten odvoz na start, jenže nebyl. Bylo už jen pár minut do konce než odjede poslední autobus a my s velikánskou dávkou štěstí nakonec ukecali toho organizátora, který se zdál být nepřemluvitelný a dal nám dva tikety! Celou cestu do Leutasche jsem seděl jako opařený, vystresovaný jako nikdy s myšlenkou, že podobný předzávodní stress už nedám a asi skončím se sportem.


Každopáně na startu už jsem se cítil mnohem lépe, kontrolou vybavení jsem prošel a já se zase začal těšit na samotný závod. Všude okolo mě stáli samí borci v Salomonu, potištění sponzorskými logy, sluneční brejličky, prostě asi běžci od kterých dostanu v cíli snad jen hodinu, říkal jsem si. Přesně v devět to celé odstartovalo, celá masa čtyřstvovek lidí se rozběhla klasicky jako vždy, tempo tak na desítku a rychle rychle dopředu. S malý odstupem jsem tedy běžel v čelní skupince asi deseti běžců, veděl jsem, že mě čeká zvlněný úvod, pak prudký kopec, seběh, dlouhá rovina, kopec-seběh a cíl, přesně takový profil mi sedí, jen se to nesmí přepálit. První desítka za 49 min., těžko říct jestli rychlé nebo pomalé, vůbec jsme netušil jak rychle to zahraniční konkurence běhá. Když však přišlo stoupání, tempo se zvolnilo a k mému překvapení většina těch borců v brejličkách začala odpadat až jsem byl najednou v tříčlenné skupince, která se utvořila za prvními dvěma běžci, kteří nám docela utekli. V seběhu z prvního kopce jsem se dostal na třetí místo a docela jsem se začal vzdalovat všem konkurentům za mnou, docela slibných úvodních asi dvacet kiláků, jenže mě jich čekalo ještě padesát! Následujích zhruba třicet kilometrů bylo po rovině, nebo v mírně zvlněném terénu, celé se to dalo běžet i v docela slušném tempu (4:20-4:40/Km).


První tři občerstvovačky jsem vůbec neřešil a proběhl je, holky docela koukaly a říkaly jestli nechci jídlo nebo pití, se slovy ich habe keinen zeit, ich muss weiter laufen jsem ale běžel dál. Právě před třetí občerstvovačkou jsem doběhl běžce na druhém místě a k mému dalšímu překvapení jsem začal bojovat o první místo. Pořád to bylo nějákých pět minut ztráty, což není moc. Meta padesátého kilometru, čas pod pět hodin, z toho by mohl být docela dobrý čas, říkal jsem si. Když jsem však po chvilce začel dobíhat plno dalších běžců, chvíli jsem nechápal co se děje a kde to jsem. No jasně Basetrail, trať je stejná, začal jsme dobíhat ty pomalejší z kratší tratě, pěknej vopruz.



Přiběhl jsem pod poslední kopec a viděl neuvěřitelný, nekonečný stoupák, vrchol někde v mlze, výškoměr ukazoval nějákých 1500m a mě čekalo dostat se do nějákých 2000m, přes desítky lidí, kteří z posledních sil dokončovali Basetrail. Nekonečný závěr, asi stokrát jsem řekl bitte- danke schön, navíc jsem vůbec nevěděl co se děje za mnou, v tom chumlu lidí jsem nedokázal určit jestli mě někdo dohání nebo ne, trocha stresu, ale příjemného, pořád jsem byl totiž na bedně! Občerstvovačka, cola, melouny a vstříc poslednímu seběhu do Grainau! Ztráta na vítěze už docela narostla, přes čtvrt hodiny, to už stáhnout nešlo, zato uhájit druhé místo, to byl úkol číslo jedna. Seběh byl náročný, byla mlha, pršelo a dost to klouzalo. Jeden jedniný pád, zkrvavené koleno, ale už jen poslední dva kiláky do cíle po asfaltu. Doběh co cíly byl velkolepý podobnou atmosféru jsem totiž nikdy nezažil, a proto jsem si to taky pořádně užil!



V cíli tedy druhé místo v čase 7:24.39 hod, 17 minut za vítězem Thomasem Geisenbergerem, 15 minut před třetím Philippem Zewem, co víc si asi při premiéře přát. V neděli vyhlášení vítězů, opět hodně povedené a ve velkém stylu.



Na závěr jsem ještě stihl krátký pokec a foto s Philippem Reiterem, vítězem hlavního závodu a jedním z nejlepších běžců ultra.

Pod Zugspitz jsem tedy získal cenné zkušenosti a jako bonus i skvělé umístění, takže možná opět zase zarok a možná i na trati Ultra.